Ročník 47 Songtext / Lyric

Nás bylo sedm romantiků netušících, že se všechno mění,

a stačilo pár okamžiků, patnáct let, to vlastně tolik není,

však sotva pátek odhoukaj', to pomyšlení každýho z nás svádí:

svý tělo sádlem obalený napasovat do maskáčů z mládí.






Léta kráse nepřidaj' a nevyléčí naše ztuhlý klouby,

jen v uších pořád zvoní blues, co na mýtinách jazzman vítr troubí,

zas jdeme známým údolím, tak jako v čase naší zašlý slávy,

a slova městem neředěná snášejí se do vyrezlý trávy.



Pak čaj s příchutí jehličí a cigaretu zapalovat třískou,

a kytaru vzít do klína a zpívat si tu píseň, kdysi blízkou,

text není žádnej Kainar, dávno víme, že je vlastně hloupá,

tak proč nám slzí oči, není přece vítr a kouř vzhůru stoupá.



A je tu konec víkendu a všechno jako v obráceným filmu,

každej si schová do kapsy ten žhavej uhlík, kterej ještě zbyl mu,

ten uhlík, to je jistota, že všední dny člověka neumoří,

čas od času se podívá a řekne: je to dobrý, ještě hoří.